Vstáváš právě z kdesi, ač bůhví kde spíš 

jak čas který mrtvým běží jako sen 

a ze stínů staví ticho krásný kříž

tam přibíjíš mě každým pohledem.

My utopení v trávě bloudíme svými vlasy  

rukama mi tečou tvé horké bílé písky

a nalézáme zemi, kde těla jsou jen hlasy

kde vítr pálí z hlíny břeh i žebrácké misky. 

A jsem na lodi ženy na širém moři očí

pod polibkem na rty do vln jsi se vzpjala  

jaká to jen touha vede nás k vyplutí 

hledat světy jiné kdes mě dávno znala.

Dnes položím ti k nohám sebe a mrtvou růži

vybereš si sama o koho se zas zranit

a doteky svítí jak tečky hvězd v kůži

tisíckrát ses svlékla na jehlu a na nit.